Jdi na obsah Jdi na menu
 


HRAČKA

Varování: Yaoi (vztah mezi muži)

Přístupnost: 18+  (sex, násilí, tragické…)

POKUD SI MYSLÍTE, ŽE TO NENÍ PRO VÁS - PROSÍM NEČTĚTE. POKUD JSTE SE ROZHODLI ČÍST, BERETE NA SEBE ZODPOVĚDNOST ZA JAKÝKOLI PŘÍPADNÝ DOPAD VY A NE AUTOR!!!                                                                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naposledy tvrdě přirazil a vyvrcholil. Kolem se rozléhal smích jeho kumpánů.                             „Tak co chlapi? Chcete si taky něco užít?!“ Odpovědí mu je nadšený souhlas a on se jen usměje. Popadne bledé tělo pod sebou a ne zrovna šetrně s ním smýkne do houfu.                      „Tak tady ho máte, je celý váš!“ Chlapi se potěšeně vrhnou na to útlé tělo, aniž by si všímali protestů a křiku jeho majitele.                                                                                      Začalo pršet. Poslední chlípník si zapne kalhoty a s dobrou náladou se rozběhne za odcházející skupinou. V úzké uličce v blátě zůstalo jen to tělo- nahé, chvějící se bolestí a zimou.

 

 

Mladík otevřel své pomněnkové oči. Je to spíš ještě dítě než muž a déšť, který smívá z jeho těla špínu, prozrazuje, jak je krásný. Teď cítí jen nekončící bolest. Dřív to bylo i ponížení, ale svou hrdost někde cestou už dávno ztratil.                                                             Bolest a smích-jediné, co si z těchto „setkáni“ pomatoval. Občas se nad nim někdo slitoval a dal mu najíst, napít a někdy ho nechali i vykoupat a dali čisté oblečení netušíc, že ho tak činí jenom lákavějšího.                                                                                                                     Zatne ruce do země, aby potlačil náhlou nevolnost, a následně zcela vyčerpaný usne. Je mu všechno jedno. Všehovšudy má teď jen tři možnosti- Buď ho někdo najde a postará se o něj nebo jednoduše prochladne tak moc, že už se nebude muset se vstáváním obtěžovat, anebo se nakonec probudí a bude muset vstát a postarat se o sebe, co nejlépe to pude. …Nakonec zvítězí třetí možnost.                                                                                                    Přestalo pršet. Mladík opatrně vstane a natáhne se pro svou potrhanou košili a kalhoty, které z něj předtím surově stáhli.                                                                                                       „Jsi hračka. Naše roztomilá malá hračka. Tak pojď, budeme si hrát.“ Slyšel jako ozvěnu ve své hlavě. Neovladatelně se roztřásl a z nádherných dětských očí se spustily slzy. Jedna za druhou mu smáčeli jeho už tak mokré oblečení. Hračka- kluk bez jména a bez domova.

***

Bosé nohy běžely po cestě nedbaje ostrých kamínků a větviček. Uteč! Uteč! Přikazoval mu jeho vnitřní hlásek, i když věděl, že nemá šanci. A měl pravdu. Obestoupili ho do kola, aby neměl možnost útěku. Kdyby chlapec uměl počítat, věděl by, že jich je osm. Ale jeho to stejně nezajímalo. Schoulil se do klubíčka, nohy si pevně přitiskl k tělu v obraném gestu.                                                                                                                                                       „Páni, vážně si nekecal.“ Zachechtal se jeden z nich a otočil se na muže po jeho pravici.                                                                                                                                    „Nebejt toho hrudníku, řekl bych, že je to holka. Škoda jen, že je tak špinavej.“                        „Ber nebo nech bejt, ale chci odměnu. Našel jsem ti ho já.“                                               „No jo, no jo, ale nejdřív se přesvědčíme o jeho kvalitě.“ Ušklíbl se a ostatní se jako na povel hlasitě rozesmáli. Kývnul na dva své společníky a ti okamžitě přikročili k chlapci.  Jeden ho popadnul za ruce a druhý mu bez obtíží roztáhl nohy. Pak ho začali zbavovat oblečení.                                                                                                                                             „Ne! Prosim ne. Prosim…“ Škemral. Vůdce se pousmál a sklonil se k němu.                       „Tak ty prosíš?“ A jednim prstem mu přejel od rtů ke krku. S uspokojením se díval na hrůzu, co se objevila v jeho očích.                                                                                                  „Ne. Já nechci…prosím…Proč?“ Žádná odezva.                                                                 Uviděl, jak si muž začíná stahovat kalhoty, a tak jen pevně zavře oči.                            Věděl, že to bude bolet. Bolelo to vždycky a dnešek se v tom nijak nevyjímal. Ten chlap ho na sebe nijak nepřipravil, takže s prvním přírazem bolestně vykřikl a z očí mu vyhrkli slzy. Ale to násilníka jen povzbudilo. „Ano…jen křič…křič.“ Sípal. A on křičel. Nemohl jinak. Když od něj konečně odstoupil, zatmělo se mu před očima. Ale to ještě nebyl konec.

***

            „Už ne. Už ne.“ Vycházeli mu z úst úpěnlivé prosby, zatímco mu nenechavé ruce přejížděli po kůži. Zavřel oči a mírně se roztřásl, což jeho trýznitel komentoval jen jakýmsi posměškem.                                                                                                                                       „Už ne!“                                                                                                                               Muž se zarazil a shlédl do chlapcovy tváře. Mimoděk se otřásl. Tohle neznělo jako prosba…Bylo to rozhodnutí. Chlapec na něj upřel pohled. Ale už to nebyl pomněnkový pohled nevinného, zraněného dítěte. Byl to pohled plný vzteku, nenávisti……a šílenství.      Nevěděl, jak se mu vysmekl a téměř nezaregistroval útlou ručku, která bleskurychle sebrala jeho nůž, válející se na zemi. Taková chyba. Ale kdo to mohl tušit. V dalším okamžiku jen přemýšlel, proč mu po těle stéká krev. Ten kluk? – Ne ten to přeci být nemůže. Je to hračka, jen hračka. S hračkou se hraje. Hračka nezabijí…                                                   Vedle něho dopadlo tělo a hned přes něj další. Nebránili se. Ta situace byla naprosto absurdní na to, aby mohla být pravdou. Teď zemřou, rukou své hračky se šílenýma očima.           Naposledy se nadechl a napadlo ho, jestli je to osud nebo jestli měl chlapec prostě štěstí, že jich dnes v táboře zůstalo jen pět.

           

            Chlapec nevěděl, co to vlastně dělá. Na té červené tekutině, která se řinula z těl, ho něco fascinovalo. Nikdo se nesměje. Uvědomil si. Jak to, že se nikdo nesměje, vždycky se smějí. A znovu bodne do mrtvého těla před sebou- a znovu a znovu…Jejich smích nahradí svým vlastním a dále pokračuje ve zkáze už tak mrtvých těl.

 

 

Poznámka: Ve výrobě je Hračka 2, která úzce navazuje na jedničku. Upřesňuje také některé informace o chlapcově „pobytu“ v táboře, kdo vlastně tento tábor obývá atd. Pro tuto část mi to nepřipadalo tak podstatné a dlouhé popisy by podle mě dílo jen rušily.   (Na rozdíl od jedničky je druhá část pojatá víc vypravěčsky. (Začnou se objevovat názvy míst i osob)……a bude zřejmě mnohem delší než jednička.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář