Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvojník

 

Pohled studených očí, škodolibý úšklebek na neoholené tváři. Jsem to já? Někdo volá moje jméno. Mé jméno? Kdo jsem? Nikdo. Nezáleží na tom.

„Nevěděl jsem, že jsi zbabělec,“ řekne posměšně ta tvář a oči jí pobaveně zajiskří.

Zbabělec? Ano, možná. Dříve jsem neutíkal. Nemusel jsem.

Tvář se rozesměje, ale smích vychází z mých úst.  Ale já se nesměji. Už dávno jsem zapomněl, co je to smích. Všechno mi vzal.

„Zrádce. Pomsti se,“ zašeptá opět ten hlas, “vezmi si, co ti patří.“

Jak?

„Ty přeci víš.“

Ano, vím.

„Je to tak snadné – vrátit se.“

Vrátit se – kam? Ne, tam se nikdy nevrátím.

„Ale vrátíš.“

Ne, nikdy.

Smích. „Už si se vrátil.“

Ne!

 

Procitnu, ale bojím se otevřít oči. Tohle nebyl obyčejný sen. Ale co tedy? Vrátit jsem se nemohl. Ale pohled, který se mi naskytl, prozrazoval něco jiného. Jak?!

Klečím v bahně jen kousek od hradeb města. Mého města.

„Vidíš?“ Zase ten hlas se známkou výsměchu.

Jak? Opakuji pořád dokola. Koho se vlastně ptám? Jsem tu sám. Ale nejsem. Je tu ještě on – hlas, tvář. Jsem to já, ale nejsem. Změnil jsem se. Kdy? Možná, když mě odtud vypudili, jak psa o kterého nikdo nestojí.

 Ano, tenkrát se objevil poprvé. Zemřel a znovu se narodil. Je zpět. Pomstí se!

Neohrabaně se zvednu z bláta a vmísím se do zástupu proudícího do města. Stráže si mě nevšímají. Nepoznali mě. Ani já se nepoznávám.

Jdu známým městem, známými ulicemi, ale přece je vše cizí. Změnilo se. Ne, já se změnil. Já? Kdo jsem? Kým jsem byl?

„Tohle přece víš.“ Zase ten druhý. To ho ani tady nemůže nechat být? „Před pravdou stejně neutečeš. Ať odejdeš kamkoli, pořád to budeš ty.“

Ano, pořád je to on. Zloděj. Proč si to nepřiznat. V těch dobách to nebylo zas tak nic neobvyklého.

„Co tu tak postáváš? Máš snad něco na práci?!“

Mé kroky se stočí do postranní uličky. Jsem to vůbec já, koho poslouchají? Ale jdu – nemám na výběr. Kolikrát jsem tudy už šel? Ano, je to jako tenkrát. Ale tenkrát jsem byl někdo jiný. Tenkrát jsem byl jenom zloděj. Jistým krokem vejdu do budovy.

Nevím, co se tam děje. Vidím, slyším, cítím – ale nejsem to já.

Opět smích: „Ale jsi to ty.“ Tvář se téměř zalyká smíchy. Tvář se studenýma očima, neoholenou tváří. Tvář, po níž zvolna stékají pramínky krve. Cizí krve.

Kdo jsem?

„Jsi mstitel. Pomstil ses. Pomstil si nás,“ říká tvář v zrcadle.

Ne!

Zrcadlo na stěně se roztříští na kusy. Pokojem se naposledy ozve strašlivý smích. Smích šílence. Můj smích.

Jsem to já - vrah.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář